Syn Lucifera - Den 34, Láska.

Přišel třicátý čtvrtý den.

A Lucifer řekl:
- Všechno má svou temnou stránku. Dokonce i láska. Dokonce i ta nejčistší a nejjasnější. Světlo vždy vrhá stín.

LÁSKA.

«A prach se vrátí do země, než, to bylo;
a duch se vrátí k Bohu, který ho dal.».
Kniha Kazatel.

«Ogni medaglia ha il suo riverso.».
(«Každá medaile má svou odvrácenou stranu» - italsky.)
Přísloví.

1.

- Musím jít s vámi. Chci mluvit s lékařem. Který provede pitvu.

- Dobře, jdeme," pokrčil sanitář lhostejně rameny, strčil si peníze do kapsy a kývl na svého partnera. - Máme to!

---

O tři hodiny později byl Zdarsky na cestě domů. Cítil se jako vymačkaný citron. Seděl v poloprázdném vagonu metra, zavíral oči a vzpomínal na detaily posledního týdne. Celou tu noční můru a hrůzu, která se na něj a na Tomu náhle sesypala.

Nečekaná nemoc jejich milovaného, vroucně milovaného Vaněčka, jejich jediného syna; malého, veselého, dvouletého miminka; modrookého, s jemnými, světlými, kudrnatými vlásky; krásného jako andělíček.

- Je jako anděl! - vykřikovali všichni známí, když ho viděli poprvé. A nejen známí. S Tomou jim to na ulici říkali několikrát. Úplně cizí lidé. Prostě k nim přišli a řekli. «To je ale pěkné dítě! »To je andílek!" Nebo něco takového.

Jo, jo, jo... «Anděl».....

Zdarsky tiše vzlykl.

Toma se tento týden téměř zbláznil! Zdálo se, že nespí ani minutu! Doslova ani minutu! Žďárský ani nevěděl, jak to může vydržet. On sám spal sporadicky, jen občas, tři čtyři hodiny za noc, ne víc, ale ona jako by nespala vůbec. Přinejmenším za celé ty dny ani jednou neviděl svou ženu spát. Kdykoli otevřela oči, stále seděla u postýlky. Seděla a dívala se na Vanečku. Dívá se na Vaněčka a neřekne ani slovo. Jako socha. Je to noční můra!

Ať říkal, co chtěl, ať prosil, ať ji přemlouval, aby si na chvíli, třeba na půl hodiny, lehla («Já si na chvíli sednu!»), bylo to marné. Zdálo se, že ho neslyší. Nakonec se Zdarsky opravdu začal bát o její duševní zdraví. Aby se ze žalu opravdu nezbláznila. Nebo, proboha, nevztáhla na sebe ruku.

Když Vaněček dnes v noci zemřel..." Zdarsky znovu vzlykl, stiskl rty, jak nejsilněji dokázal, a přivřel oči, "dnes v noci..." křečovitě vzdychl, "zemřel...". - Zdarsky si myslel, že se rozpláče. Ale držel se zpátky," Toma zkameněl.

Sedí tam, zírá na něj a nehýbe se. Seděla tam až do rána. To je strašné!

A následná konverzace je nepředstavitelná, naprosto nemyslitelná. Jako na konci světa. Když si konečně uvědomila, že Vaničku dnes odvezou a ona s tím nemůže nic dělat.

(«No, co se dá dělat, Tome!...? Když je to takhle!... Zákon... Jak to můžeme “nevrátit”?!...! Pak zavolají policii... Pohřbí ho kde?... Odkud?... Z márnice... No tak, Tome, no tak, uklidni se...»).

- Musíte jít s nimi! - řekla Tamara pevně svému zmatenému manželovi. - Do márnice.

- Proč, Tome? - Snažil se ji uklidnit a zpočátku si myslel, že jeho žena neví, co říká. Že se ještě zbláznila. Teď se trochu uklidní, přijde k rozumu a.....

Hm!... - Zdarsky se hořce ušklíbl. - Kéž by!... Kdyby to tak bylo!...

Nebylo to tak jednoduché. Bylo to mnohem horší. Ať už byla sama sebou, nebo ne, to, co chtěla, jak se ukázalo, chápala zcela jasně. Všechno jí bylo jasné. Co a jak. A to bylo to nejhorší. Její naprostá a neotřesitelná důvěra ve vlastní správnost. Vytrvalost a přesvědčení.

Zdarskému ještě teď běhal mráz po zádech, když si vzpomněl na jejich ranní rozhovor. Sám se stále nemohl rozhodnout, zda udělal dobře, když jí nakonec podlehl. A jak mohl na něco takového přistoupit! Ani to teď nedokázal pochopit. Snad jen proto, že sám ještě úplně nepřišel k rozumu. Ještě se nevzpamatoval ze všech těch šoků. K čertu s tím vším! K čertu s tím vším! Shořte v ohni.

Samozřejmě, mami, lásko, to všechno je pochopitelné. Ale je tu hranice! Je tu hranice! Je tu hranice! Kterou by člověk stejně nikdy neměl překročit. Nikdy! Za žádných okolností! Bez ohledu na to, jak špatně se mu daří. Pokud chce zůstat člověkem.

A tohle už je... Není to ani člověk! Není to božské, není to křesťanské...

Co je na tom «nekřesťanského»! Popravdě řečeno, Zdarsky byl docela křesťan!... Všichni ti kněží... Rašové... Diamantové kříže... Metropolité jezdící v mercedesech... Svatí, sakra!...! Svatí... To prostě není lidské! To přece nejde! To není správné.

Sám sobě teď připadal jako ghúl. Připadal si jako nelida! Je to samozřejmě šílené, ale...

Ale na druhou stranu, co je to «nesmysl»? Kdyby všichni kolem věděli, co nosím... Asi by utekli...... Jako ghúl. Já bych se taky odvrátil.

Zdarsky otevřel oči a začal si vzpomínat, co se dělo dál. Poté, co se zeptal své ženy, proč chce jít do márnice. Celý jejich rozhovor byl noční můrou. Stále si ho pamatoval slovo od slova.

- Gianni, slib mi, že uděláš, co po tobě chci! Přísahej! - Tamara mluvila zběsile a spěšně, oči jí hořely jakýmsi zběsilým ohněm. Zdarsky se dokonce cítil trochu nesvůj.

- Uklidni se, Tome, prosím tě! Jistě, slibuji.

- Ne, přísaháš, že to uděláš! Přísahej na naši lásku! Přísahej na Vanečku!

Ale on je mrtvý! - chtěl říct udivený Zdarsky. - Jak můžeš přísahat na mrtvého člověka?

Chtěl jsem, ale neudělal jsem to.

- Dobře, dobře! - Znovu se pokusil uklidnit svou ženu.

- Ne, přísahejte! - Žena přistoupila k němu a pevně ho chytila za paži. Zdarsky překvapeně ucouvl. - Řekni: Přísahám!

- Dobře: přísahám! - opakoval Zdarsky bezradně. - Uklidni se, Tome, proboha! Samozřejmě, že se uklidním. Cokoliv. Udělám cokoli. Cokoli, o co mě požádáš.

Žena mlčela, oči upřené na manželovu tvář. Zdálo se, že váhá. Zdarsky poslušně čekal.

- Nemohu se s ním rozloučit...! - Tamara dlouze zasténala a zamumlala jako ve snu, jako v nějakém těžkém zapomnění, a zavřela oči. Její tvář byla bolestně zkřivená. - Nemůžu..." opakovala tiše, jako by si to říkala sama pro sebe. - Chci... - prudce zavrtěla hlavou a odhodlaně se podívala manželovi přímo do očí. - Chci, abys mi přinesl jeho srdce!

- Cože?!...? - Muž na ni ohromeně zíral. - Zbláznila ses...? Co tím myslíš, srdce?

Manželka mlčela.

- Slíbil jsi mi to," připomněla mu tiše po dlouhé odmlce. - Přísahal jsi.

- Co myslíte tím «přísahal»?...? - Zdarsky zmateně zamumlal. Jen aby něco řekl, aby sebral myšlenky, nebo tak něco... Žádné myšlenky ale nebyly. V hlavě byl naprostý zmatek. - Proč? - Nakonec se mu to z něj s velkými obtížemi podařilo vymáčknout.

- Nechám si ho! Nechte si ho u sebe. Aby byl stále s námi. Naše Vanečka! - Řekla slavnostně manželka. Bylo to jako přísaha!

Dobrý bože! - blesklo Zdarskému hlavou. - Svatá Matko Boží! - najednou měl chuť se pokřižovat. Jsem tu sám.

Celé to bylo tak divoké a nečekané, že ho to naprosto zaskočilo. A on nevěděl, jak se má v této situaci zachovat a co má dělat. Jak se vůbec zachovat?

A proto, jak si nyní zpětně uvědomil, jasně pochopil, že jednal zcela špatně. Rozhodně!

Ehhh!... - Zdarsky otráveně zabručel.

Místo toho, abyste okamžitě, jednoznačně a kategoricky, bez jakékoli další diskuse odmítli: Ne! To je vše! Jak můžete o něčem takovém vůbec «diskutovat»! - Začal vysvětlovat v jakýchsi dlouhých a zmatených, zbytečných výkladech; začal se odvolávat na různé čistě technické obtíže této... akce?... operace?... noční můry! «Jak si to představujete?» a tak dále.

Jako by šlo jen o tohle! Nějaké «potíže». To je přece samo o sobě v pořádku! Vyříznout vlastnímu dítěti srdce a přinést si ho domů!

Když mu jeho vítězná žena v mžiku klidně a chladnokrevně dokázala, že se mýlí, že všechno je docela dobře řešitelné, když se chce, a všechny takzvané potíže a složitosti jsou v zásadě snadno překonatelné - ocitl se v koutě.

(A co je tam!... Peníze! - To je celé «řešení»! Všechny «komplikace». Jako obvykle.

Za peníze můžeme udělat spoustu věcí. A tohle! O nic nejde! Není to ani zločin.

«Jsi skutečný otec. No, ty jím chceš být! Zní to samozřejmě divoce, ale nakonec...! Když platíš... Možná je to tvoje víra!»).

Ukázalo se tedy, že se vracel z márnice a v kufříku měl sklenici se srdcem svého dítěte. Vaneččino srdce. Plavalo v lihu nebo ve formalínu nebo v nějaký sračce! - Kdo to sakra ví, neodvážil se ani zeptat. Tak moc chtěl pryč.

Zdarsky si ztěžka povzdechl, trochu zavřel oči a pak náhle pocítil jakousi neodolatelnou ospalost. Víčka měl jako z olova. Nemohl jsem vydržet spát!

Kolik zastávek mi ještě zbývá? - snažil se to vyřešit. - Ach!... Aha... Čtyřicet minut, takže je ještě čas... To je dobře... Můžu si dát nap.....

Dlouze, křečovitě zívl, nakonec zavřel oči a okamžitě se propadl do černé, bezedné propasti. Do nějaké černé, bezedné propasti.

2.

Zdarsky otevřel oči. Místnost byla šedá. Nějaký soumrak. Matně si vzpomínal, jak usnul na cestě a došel domů, mlčky podstrčil tu zatracenou plechovku manželce, která na něj čekala, a aniž by se svlékl, padl na rozestlanou postel.

Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, okamžitě omdlel. Pravděpodobně si nervové vypětí posledních dní vybralo svou daň. Nedostatek spánku a tak.

Kolik je hodin? - Zdarsky, mžourající ze spaní, si přiblížil budík k očím. - Sedm hodin... Je ráno, nebo večer? - snažil se to zjistit. - Kde je Toma?

Manželka na posteli nebyla.

Zdarsky vstal a se zíváním odešel do kuchyně.

Manželka seděla u stolu. Když uviděla svého muže, vstala, šla k němu a něžně ho políbila.

- Mám tě moc ráda!... - zašeptala láskyplně.

- Taky tě mám rád," oplatil jí polibek Zdarsky, v duchu šťastný, že se zdálo, že se trochu uklidňuje, krize jako by pominula! A pak mu pohled padl na sklenici na parapetu. Sklenice byla prázdná. - Kde...? - zeptal se udiveně.

Jeho žena se na to tiše usmála. Zdálo se, že naslouchá svým vlastním vnitřním pocitům a vjemům, které znala a chápala jen ona.

(Přesně stejný výraz měla, když čekala Vaničku," pomyslel si bezděčně Zdarsky. - Osvícený. Jako by se jí po tváři rozlévalo nějaké vnitřní světlo).

- Je se mnou. Jsme zase spolu," řekla Tamara tiše.

- Co tím myslíš, Tomo? - Aniž by čemukoli rozuměl, Zdarsky se vyptával. - Ty jsi nikdy nešel spát? - Zdarsky se znovu podíval na prázdnou plechovku. - Kam? - Nedokázal se přinutit říct: srdce. Nemohl se přinutit říct srdce.

- Říkám ti, že je zase se mnou," řekla jeho žena s takovou přesvědčivostí, že Zdarskému z nějakého důvodu naskočila husí kůže. Jako by ho znovu ovanul horký vítr šílenství. Olízl si náhle suché rty.

- Jak to myslíš, s tebou? Kde je? - Zeptal se šeptem, náhle ztišil hlas a bojoval s nesnesitelnou touhou rozhlédnout se kolem sebe, rozechvělý nějakou strašlivou předtuchou. Zdálo se mu, že brzy uslyší něco strašného. Zdálo se mu, že uslyší něco strašného.

- Zase je ve mně! - Manželka zvedla rozzářenou tvář. Její oči zářily. - Teď jsme zase spolu. Jsme s ním opět jedno! Já a můj syn, můj Vaněček! Nosila jsem ho v sobě, byl mým tělem, pak jsem ho porodila a teď se mi vrátil. Ke své mamince. Navždy!

- Já ničemu nerozumím..." Zdarsky ztraceně zamumlal a otřel si náhle zpocené čelo. - Tomo, asi jsi jen moc unavený, měl by ses trochu vyspat. A... řekni mi, prosím tě, kam jsi dal... co jsem přinesl?

- Ale říkám vám, že je teď ve mně! Se mnou! - vykřikla Tamara netrpělivě, zjevně otrávená manželovým trvalým nepochopením. - To, co jsi přinesla, jeho srdce... - to je on! On, náš Vaněček! A už je zpátky," usmála se zářivě.

- Tomo, prosím tě, řekni mi, kam jsi dal to srdce? - konečně se přesvědčil, že jeho žena zřejmě stále není ve své kůži, a rozhodl se, že ji nebude nijak dráždit, a co nejtišším hlasem se Žďárského láskyplně, ale naléhavě zeptal. - Řekni mi, prosím tě, kam jsi ho... odložila?

Musí se to zjistit všemi prostředky! - Rozhodl se pevně sám pro sebe. - Ve svém stavu mohla udělat cokoli! Kdo ví, co se jí právě teď honí hlavou? Kam to schovala...?.

Zdarského málem napadlo «strčil», ale připadalo mu svatokrádežné použít takový výraz, byť jen v myšlenkách, ve vztahu k srdci vlastního dítěte. Znovu se podíval na sklenici.

Počkejte chvíli, počkejte chvíli! Proč ho vyndala z roztoku?! Nemůže si to nechat jen tak, je to... do prdele! No,... zkazí se to, zkazí se to! Bože odpusť mi, hříšnici!...!.

Zdarsky se dobře rozhlédl. Tak kam? Pak se jeho pohled opět zastavil na manželce. Mlčky ho pozorovala se stejným zářivým úsměvem a zdálo se, že čeká, až mu dojde, co se děje.

- T-toma... - zasáhl ji náhle strašlivý odhad, koktal, řekl Zdarsky a zděšeně na ni zíral. - Říkáš, že... je... v tobě... Uvnitř... Jsi, že ano...? Jsi, že ano? Nechceš to říct, že ne? Jsi jeho, že ano?... že ano?...? - Zdarsky se ještě více nadechl. Cítil, jak se mu hýbou vlasy na hlavě. - N-ne... N-ne... Ne... snědl to!!!? - Zdarsky ztuhl a neschopen odtrhnout od sebe fascinovaný pohled své ženy, napjatě, strnule čekal na odpověď.

- No jistě! Samozřejmě, miláčku! - zašeptala nekonečně šťastným hlasem, pronikavě a vášnivě, uctivě, celým tělem se natáhla po manželovi a udělala k němu krok. - Konečně rozumíš!

Zdarsky zděšeně couvl. Tamara se s širokým úsměvem vydala směrem k němu. Zdarskému se najednou zdálo, že jí mezi ostrými zuby uvízl malý kousek načervenalého masa a rty má potřísněné krví. Pocítil chvilkové prudké nutkání zvracet a zároveň cítil, jak celou jeho bytost zaplavuje onen pověrčivý, primitivní a neovladatelný čistě zvířecí strach, který pociťuje každý člověk, když je sám se zlobrem.

Prudce se otočil a vyběhl ze dveří, aniž by si uvědomil tu naprosto nesnesitelnou hrůzu. Zdálo se mu, že při odchodu zvrací.

---

Zdarsky si nemohl dobře vzpomenout, jak se v kostele ocitl. Nejspíš čistě náhodou. Nejspíš šel jen kolem, když se potom bezcílně potuloval ulicemi.

Stál, díval se na modlící se lid, na ikony, na hořící svíce a tiše a vážně si říkal:

- Panebože! Odpusť jí! Netrestej ji příliš tvrdě, Pane! Nevěděla, co dělá. Je to matka, Pane! Byla šílená žalem. Tolik ho milovala! Vždyť to byla naše Vanička! Našeho cherubína. Milovala ho. Lásku nelze trestat. Odpusť jí, Pane. Odpusť jí! Odpusť jí!

---

A Lucifer byl požádán svým Synem:
- Bude té ženě odpuštěno?

Lucifer odpověděl svému Synovi:
- Ne. Bůh nikdy neodpouští, když je někdo milován víc než on.