Luciferův syn - Den 62, Agentura

A nastal šedesátý druhý den.

A Lucifer řekl:
- Pochopení podstaty problému je polovina řešení. Hlavní je vědět, co dělat. Zbytek obvykle není obtížný.

AGENTURA.

«Nallae sunt inimictiae, nisi amoris, acerbae.».
(«Není zhoubnějšího nepřátelství než to, které plodí láska.» - latina)
Propertius, II

- Ano... - psychoterapeut zaváhal, vrhl rychlý pohled na Kunina, zabubnoval prsty na stůl a nějak váhavě řekl. - Víte, Romane Semjonoviči, samozřejmě jste udělal dobře, že jste se se svým problémem obrátil na náš ústav. Chápu vás naprosto dobře... Ale víte... - znovu zaváhal, pak si nejspíš po svém rozhodnutí povzdechl, mávl rukou a sebevědomě pokračoval. - No, co se děje! Budu k vám upřímný. Můžeš sem ke mně chodit ještě půl roku a já s tebou samozřejmě budu pracovat, studovat, snažit se ti pomo.....

Jak ale ukazuje praxe, v případech, jako je ten váš, je to bohužel většinou neúčinné. Všechny tyto vaše komplexy vám s největší pravděpodobností zůstanou......

Tady je... - vytrhl ze zápisníku kus papíru, něco na něj rychle napsal a posunul ho Kuninovi. - Zavolej na tohle telefonní číslo!

- Co to je? - Kunin zvedl ze stolu list s telefonem a váhavě ho otočil v rukou.

- Zavoláte jim, řeknete, že je to ode mě, a oni vám to vysvětlí. Dobře? - Doktor přikývl, profesionálně se na Kunina usmál a lehce poklepal perem na stůl, jako by chtěl naznačit, že audience skončila.

- Dobře! - Kunin pokrčil rameny, vstal, složil prostěradlo, strčil si ho do kapsy, rozloučil se a vyšel ven.

Co je to sakra za nesmysl!? - pomyslel si zmateně, když procházel chodbou. - «Všechno vám vysvětlíme!»...! Co je to za nesmysl?

- Dobrý den... Dobrý den, jsem Valerij Pavlovič!... Ano. Poradil mi, abych vás kontaktoval... Kam? Kde se nacházíte? Takže... Ano, vím... Ano, ano, znám tuhle čtvrť... Kdy můžu? Můžu hned, jestli vám to vyhovuje... No... - Kunin se automaticky podíval na hodinky, - asi za půl hodiny, asi za čtyřicet minut... Ano, ve tři hodiny. Dobře, souhlasím... Rozumím... Ano, samozřejmě!... To je ono. Dobře.

Odložil mobil a zamyšleně se kousl do spodního rtu.

Proboha! Je to záhada! «Přijď za mnou! Promluvíme si!» To jsou ale nesmysly! Tajní agenti! Štyrlíci! Možná bychom tam neměli chodit. - Znovu se podíval na hodinky. - Na druhou stranu, proč nejít? Stejně tam není co dělat. Myslel jsem, že dneska strávím celý den u toho psychoterapeuta.« Kunin nakrčil nos, jako by spolkl citron, a zamyšleně se rozhlédl. - »Psychoterapeut!" Do prdele! Toho jsem se dočkal!

Bezmocně přešlápl na místě, pak sklonil hlavu, klesl k zemi a pomalou, uvolněnou chůzí se pomalu vydal k autu.

- Takže, Romane Semjonoviči, poslouchám vás." Kuninův tazatel, elegantní štíhlý čtyřicátník, se na něj zdvořile usmál, přestal mluvit a s očekáváním se Kuninovi podíval přímo do očí.

Kunin se cítil nesvůj. Vůbec se mu nelíbilo, když se na něj někdo takhle díval.

Bývalý policista? - pomyslel si nepříjemně a znovu se rozhlédl. Počítač, televize... Stoly a židle... Co to všechno bylo? Kam se to dostal? Rozhodně to tu nevypadalo jako v nemocnici!

- Je mi to líto! - Kunin se snažil neodvrátit pohled, ale nedokázal se odtrhnout. Rozzlobilo ho to. - Promiňte! - Opakoval podrážděně a vyzývavě se rozhlédl po místnosti. - Co jsi vlastně zač? Doktor?

Muž, aniž by odpověděl, mlčky podal Kuninovi vizitku.

- «Detektivní agentura...» - přečetl a zmateně vzhlédl. - Počkat... Co to s tím má společného...? - Znovu se podíval na ten šikovný lesklý kus kartonu se zlatou ražbou. No ano... «Detektivní agentura»... Co to sakra je? - Myslel jsem, že jsi doktor. To musí být nějaký omyl, ne?

- To si nemyslím," zívl muž a zakryl si ústa rukou. - To si nemyslím... My se zabýváme problémy, jako je ten váš. Vaše žena vás musela opustit, že? S vaším nejlepším kamarádem? - Muž znovu líně zívl a neurčitě posměšně zavrčel.

- Vždyť víš! - Sotva se ovládl a snažil se mluvit klidně, řekl Kunin a vstal. - Myslím, že bych měl jít.

- Sya-yadite... - řekl muž blahosklonně, opřel se v křesle a zapálil si cigaretu. - Sedni si, sedni si! - zopakoval dobromyslně, když viděl, že Kunin váhá. Kunin zaváhal a posadil se. - Proč to říkáte hned?! «Já už půjdu!» Valerij Pavlovič tě za námi poslal, viď? A ten asi ví, co dělá, že?

- Ano, ale..." Kunin začal váhavě, zmateně, a znovu se rozhlédl po místnosti. - Pořád tak docela nechápu, co to má společného s detektivní agenturou...? Mám problémy úplně jiného druhu...

- Stejný, Romane Semjonoviči, stejný! - okamžitě se toho chopil tazatel a nakažlivě se rozesmál. - Všichni máme stejné problémy. Muži mají ženy, ženy mají muže. To jsou všechny naše problémy. Vaše žena vás opustila kvůli nejlepšímu příteli a vy si teď nemůžete oddechnout. Vlastně ani nejde o tvou ženu, ale o to, že jsi dal přednost někomu jinému. A ty se teď cítíš pořád jako člověk druhé kategorie. Nějak poškozený. Je jedno, jak si budete dělat legraci a nebudete se utěšovat a uklidňovat, ale faktem zůstává. Manželka vás oba porovnala a rozhodla se ne ve váš prospěch. Odešla a hned na tebe zapomněla. Jako byste nikdy neexistoval. To je samozřejmě škoda, je to hrozné. A tvůj přítel je samozřejmě parchant. Zrádce! Stejně teď oba žijí v čokoládě a na tebe si ani nevzpomenou...! Aha, myslí? - muž tázavě zvedl obočí, chytře se podíval na Kunina a potáhl z cigarety. - Tak to je ještě horší! Oni se kají a chtějí se usmířit, a ty se kvůli tomu cítíš jen ještě bezvýznamnější? Jako nějaký ubožák, kterého všichni litují. Že jo? - Muž konečně přerušil svou tirádu a zhluboka potáhl.

- No... obecně ano..." zamumlal Kunin a zakryl si oči.

Poprvé za celou tu dobu pocítil kupodivu alespoň nějakou úlevu. Cítil se nějak veseleji... Zdravý a neomalený cynismus jeho protějšku na něj působil osvěžujícím dojmem, jako studená sprcha. Dokonce i jeho bolest srdce jako by se na chvíli otupila. Ne úplně zmizela, ale otupila se. Hluboko uvnitř ho však duše stále bolela. Jako bolavý zub.

- Dobře, Romane Semjonoviči!" Muž si strčil do úst cigaretu a vytáhl ze složky nějaké papíry. - Všechny vaše problémy jsou k ničemu! Vyřešíme je už za pár týdnů. A možná ještě dřív, - pohrdavě se ušklíbl nad některými myšlenkami. - Nejspíš dřív! Pár týdnů je limit. To v těch nejtěžších, jak se říká, případech! - Znovu se ušklíbl a ironicky mrkl na Kunina. - Tohle se ti asi nestalo. Je to jako s ptákem Fénixem. Ten se rodí jen jednou za tisíc let. Ale každopádně dva týdny je konečná lhůta. To ti garantuju. Vůbec, teď podepíšeme smlouvu, - plácl otevřenou dlaní do prostěradla ležícího před ním, - a za čtrnáct dní zapomeneš na všechnu svou dnešní melancholii jako na strašlivý sen! Budeš zase vzhůru a veselý a připravený na nový život a nové výkony. Vyléčte se. Radikálně! Staneš se opět plnohodnotným člověkem. Dobře?

- A co? - Kunin se mechanicky zeptal.

- Podepíšeme smlouvu? - Muž na Kunina znovu s úsměvem mrkl.

- Počkej, počkej," zamumlal omámeně.

Zatočila se mu hlava. «Dva týdny!» Bylo to jako pták Fénix! («Zítra je den!...», «V domě Oblonských se všechno plete», - najednou se mu vybavily dva citáty najednou, jeden z klasiky, druhý, myslím, moderní). A zároveň pocítil jakousi podivnou důvěru ke svému překvapivému protějšku. Celý ten jeho tón - prostě způsob, jakým vůbec mluvil! ...... Jako zkušený chirurg s pacientem před operací. «Nebojte se, pane. Všechno bude v pořádku. O tu vaši kýlu se postaráme...»

Jo, ale co to má společného s detektivní agenturou?

- Ano, ale stále nechápu, jak jste...? - řekl nahlas a zmateně pokrčil rameny. - Jste přece detektivní agentura, ne? Jak mi můžete pomoci? Nejste přece lékaři.

- Doktoři, doktoři! - Muž se hlasitě zasmál a típl cigaretu. - Lidských duší. Doktoři, kousek po kousku. Používáme je. A jak - to je naše věc! Máme to podepsat?

- Ano, zdravím. Ano... Ahoj... Už!.. Dnes? Dobře, samozřejmě... V kolik hodin? .... Ve čtyři hodiny? Ano, samozřejmě, že můžu... Ne, vůbec ne! Můžu přijít i dřív, když bude třeba... Dobře, ve čtyři... Platí... Uvidíme se později.

No, obchod!... - Kunin si vzrušeně mnul ruce. - Jak je to dlouho? Kdy jsem tam byl? Úterý, středa, středa... Ano, středa! Přesně tak! Co je dnes? Pondělí? Hm! Vždyť to není ani týden! - horečně se oblékal. - Tak co se děje? Co si pro mě ti léčitelé duší připravili? Uživatelé! - na vteřinu ztuhl se svetrem zvednutým nad hlavu. - «Uživatel». To je zvláštní sloveso. Spousta významů. Od «šukat» až po «léčit». "Využívat. Nebo naopak vytěžit? Dobře, to zjistíme, - začal se znovu rychle oblékat. - Jak mě ti léčitelé hodlají využít," natáhl si svetr, uhladil si vlasy a podíval se do zrcadla. - K šukání, nebo k léčení? Dobře, to by stačilo. To je v pořádku. To je ono. Jdeme na to!

- Ano. Ano!. - Kuninův starý známý mu podal nataženou ruku, aniž by přerušil telefonický rozhovor, a očima ukázal na židli. Kunin se poslušně posadil. - Poslouchejte, někdo za mnou přišel. - muž se na Kunina nedbale podíval. - Zavolám vám zpátky. Ne, nebude to trvat dlouho. Asi tak půl hodiny.

Kunin udiveně poslouchal. «Půl hodiny až maximálně hodinu!»? Hmmm...

- Tak, Romane Semjonoviči! - muž zavěsil a vesele se podíval na Kunina. - Můžeme začít? Neztrácejme čas. Máte rád kino?

- Cože?« Kuninovy oči se rozšířily údivem. - Jaký film?

- Víte, videa, víte? Na kazetách...? - muž zvedl dálkový ovladač ležící na stole a nedbale jím zatočil v rukou.

- Jaké další... video...? - pomalu mumlal nechápající Kunin a fascinovaně zíral na dálkové ovládání.

Muž stiskl jakési tlačítko. Kunin automaticky přesunul pohled na televizní obrazovku, která se rozsvítila.

Byl udýchaný. Nastya! Jeho žena. Nebo spíš jeho bývalá žena. Teď už bývalá... Kdo je to?! S kým je? Kdo je sakra ten chlap?

Vysoký, pohledný mladý muž. Elegantní, pružný. Krásně oblečený. Tady jí pomáhá vystoupit z luxusního sportovního auta... Nasťa je ve skvělé náladě, živě se usmívá... Jdou spolu do restaurace... Restaurace... Oddělený stůl, šampaňské... Nasťa se směje, chichotá, hravě ji bije po paži intimně a nízko se k ní sklání a šeptá jí něco do ucha mladý muž... Ložnice... N-daaa! .... N-da-a-a-a-a-ah!!!... N-da-a-a-a-a-a-a-a-a-a!!!...

Kunin bezděčně cítil, jak se červená. Koneckonců to byla jeho žena. I když to byla jeho bývalá žena.

- Dobře, Romane Semjonoviči!" - muž, který si zřejmě všiml Kuninova stavu, znovu cvakl dálkovým ovladačem a obrazovka zhasla. - Budete se na to dívat doma. Máte videorekordér? - Kunin přikývl. - Tak to je v pořádku!

Takže, Romane Semjonoviči!" - muž vstal od stolu, přistoupil k televizoru, vyndal z něj kazetu, vložil ji do malého igelitového sáčku stojícího vedle a podal sáček Kuninovi. Ten si sáček vzal. - Je tam víc než jen tahle kazeta," vysvětlil muž, když viděl, že Kunin bezděčně váží sáček v ruce. - Jsou tam i další. Materiály... Můžete se na ně podívat doma, - znovu se posadil ke stolu. - Takže, Romane Semjonoviči! Vy nekouříte?

Kunin záporně zavrtěl hlavou.

Připadal si jako ve snu. Ta páska ho omráčila. Stále nedokázal pochopit, co cítí. Co cítil právě teď? Stud? Překvapení? Škodolibost? Šok? Všechny najednou! Vůbec ničemu nerozuměl! Kdo je ten chlap? A co Saša? Ta ho také opustila? Co to má sakra znamenat?! Co je to za kazetu?! Odkud se vzala?!

- Takže," začal muž znovu a s potěšením se zdržel. - Musím skončit! - řekl důvěrně, zkoumavě si prohlédl cigaretu sevřenou mezi dvěma prsty a znovu potáhl. - Takže, - zopakoval potřetí a podíval se na Kunina skrz namodralé, rychle se stáčející do spirál tenké proudy tabákového kouře pomalu stoupající vzhůru. - Ten mladík, kterého jste viděl na záznamu, je jen náš zaměstnanec. Profesionál. Trvalo mu necelý týden, než svedl vaši bývalou ženu. Tři dny, abych byl přesný. Dvě schůzky. Navzdory její současné velké lásce k vašemu nejlepšímu kamarádovi. Což je údajně důvod, proč tě vůbec opustila. Takovou historkou tě obšťastňovala, že? - Muž si oklepal popel, krátce pohlédl na mlčícího Kunina a po odmlce pokračoval. -

Je to opravdu jen děvka! Je to jen lakomec. Jak se dneska říká, darmožrout! - rty se mu roztáhly v tvrdém úsměvu. - Nepodvedla tě proto, že jsi špatný, ale proto, že je děvka. Tak skoncuj se všemi svými komplexy a melancholií. Nikdo si tě nevybral místo nikoho jiného. Nejsi to ty, ale ona. Tvoje kamarádka je na tom teď stejně jako ty. Podvede kohokoli! Při první příležitosti. Včera tobě, dnes tvé kamarádce. Chceš, abychom jí zítra dali dalšího zaměstnance a za tři dny ti natočili novou kazetu? - Mužův úsměv se ještě rozšířil a stal se bezohlednějším. -

Víte, co řekl jeden chytrý muž: je mnoho manželek, které svého muže nikdy nepodvedly, ale není žádná, která by ho podvedla jen jednou. A je to pravda. Buď je to jedno, nebo druhé. Buď je to poctivá žena, nebo děvka. Střední cesta neexistuje. Nemůžeš být děvka jen trochu. Jen trochu. Trochu těhotná! - Muž se vesele uchechtl a típl napůl vykouřenou cigaretu. -

To je ono, Romane Semjonoviči! Svou práci jsme udělali. Teď jděte domů, uklidněte se... nespěchejte a všechno si prohlédněte a poslechněte... Mimochodem, je tam zvuk. Její vysvětlení... V další velké lásce, - muž posměšně mrkl na Kunina, který to všechno mlčky poslouchal. -

Přečtěte si zprávy. Náš zaměstnanec. Odhady. Co a proč. Kolik ho vaše drahá žena stála. Večeře, šampaňské, víte, co myslím. Mimochodem, levné! Nutíme je šetřit. Trh, víš. Ekonomika musí být úsporná! - Muž se znovu zasmál, vstal a natáhl ruku ke Kuninovi. Kunin také vstal a podal mu ji, aniž by si uvědomil, co dělá. -

Hezký den! Za pár dní budete blahořečit osudu, že vás opustil!

Teď si s ní ovšem můžete s použitím těchto materiálů dělat, co chcete," dodal ředitel agentury po chvilce váhání a pozorně si Kunina prohlédl. - Například se pomstít svému bývalému příteli. Nasadit mu rohy. Pokud vám to pomůže prosadit se. Ale já osobně to nedoporučuji," nakrčil muž nos. -

Opravdu ne! Proč to všechno děláš? Tahle špína... Pomsta... Copak tu není dost žen? Nech svého přítele vlastnit a užívat si jeho drahocenný poklad. Bez vměšování. Úplně sám.

Sbohem, Romane Semjonoviči! Sbohem.

Kunin vypnul kazetu, chvíli seděl v křesle a zamyšleně se kousal do rtů. Pak odhodlaně natáhl ruku, zvedl telefon a vytočil známé číslo.

- Haló? Sašo?! Ahoj, to jsem já... Poslyš, je Nasťa doma?... Dej mi, prosím... No, prosím tě, jen na pár minut...!... Prosím! Nasťo, miláčku!... Ano, já... Poslouchej, moc mi chybíš! Nemůžu si pro sebe najít místo! Nemůžu bez tebe žít! Miluju tě, miluju tě, miláčku, miláčku. Moje štěstí. Ano, už jsme si to řekli, ale tolik mě to bolí! Tolik mě to bolí! Můj milovaný, můj milý... Nechceš poslouchat? Ach, jaká škoda!... Jak jsi krutá, Nastěnko! No, už mě taky nebaví tyhle nesmysly. No tak, pojď ke mně, hned!!! Kdo se tě ptá, ty hajzle! Mám tady kazetu. Pamatuješ na Kolju? Restaurace na Ostrožence? Pak byt na Lva Tolstého...? Proč nic neříkáš? Vzpomínáš si? To byl můj kámoš! To byl ten, co tě na mou osobní žádost ošukal. A mimochodem, on udělal tu kazetu. Taky jsem ho o to požádal. Kvůli zodpovědnosti, zaprvé tě nešukal jen tak pro nic za nic, ale za peníze, a zadruhé, aby tě odteď držel na krátkém vodítku. Jen tak pro zábavu! Budeš jako brouk, který na můj povel skáče přes švihadlo. Dokud nebudu mít dost. A zase pro dobro věci. Dokud si nenajdu jinou ženu, budeš se mít stejně dobře. Jak se říká... Svou ženu můžeš taky ošukat.

Mimochodem, ten chlapec si řekl o příplatek! Je to na újmu. Proč jsem mu o tobě neřekl hned? Říká, že jsi ošklivá! A ne zrovna nejčerstvější. Kdyby nebylo Viagry...

Tak jo, už mám toho žvanění plné zuby! Uvidíme se za půl hodiny. Na tebe kašlu. Řekni něco svýmu bagelu. Není to poprvé. To je ono! Alе! Nebo jak se říká cvičené fence? Jako ty? Ty to nevíš? Nauč se to! Pojď, jdeme! Čekám na tebe. Nemusíš se mýt. Umyješ se tady!

Kunin odhodil dýmku a rozechvělý rozkoší, kterou nyní prožíval, se opřel do křesla.

Úžasné! To je úžasné! Vlastně ani nemusím mít sex! Právě jsem ji ošukal!

- Ano, miláčku!... - řekl zasněně a postupně se uklidňoval. - Ještě neznáš svého bývalého manžela!... Ty a já máme před sebou ještě dlouhou cestu. Nedovedeš si představit, co tě čeká!

Kunin všechny kazety úhledně naskládal do zásuvky psacího stolu, zamkl ji, schoval klíč a šel si do kuchyně uvařit kávu.

Všechno v něm zpívalo. Jeho melancholie skutečně beze stopy zmizela. Jako by se to nikdy nestalo! Ředitel agentury měl pravdu. Život byl opět krásný a úžasný!

Syn Luciferův pak s opovržením řekl:
- Takový člověk si zaslouží být zrazen!

Lucifer odpověděl svému Synovi:
- Zrada nemá žádné ospravedlnění.