Syn Lucifera - Den 69, Hlas

Nastal šedesátý devátý den.

A Lucifer řekl:
- Dnes budeme pokračovat ve včerejší lekci. Na cestě ke štěstí.

HLAS.

«Jaký vztah má hrnec ke kotli? Ten do něj strčí a on se rozbije.».
Kniha moudrosti Ježíše, syna Sirachovcova.

1.

Lyamin se sklesle podíval z okna. To je ale počasí! Zima, ... nějaká malá ohavnost padající z nebe ... «Ohavnost», .... «Mrholení.» Zní to skoro stejně. Zasraná synonyma! Je to jako zkurvený tripper.

Naposledy se znechuceně podíval ven a šel si uvařit kávu.

V tomhle počasí je dobré se poflakovat! - napadlo ho náhle. - Myslím, že něco takového napsal Čechov v některé ze svých her... Co mě to napadá za myšlenky! ..... - pomyslel si Ljamin a zapnul konvici. - To mi dělá to počasí! Mám se opít? Smutkem.

- Smutek? Jaký je váš smutek? - Náhle uslyšel něčí hlas ve velmi zřetelném, posměšném tónu.

Lyamin sebou trhl a otočil se. Přirozeně, nikdo! A kdo by tu mohl být, když byl v bytě sám?

- Co je to se mnou? - Liamin se křivě ušklíbl a hledal očima cigarety. - Hlasа Začínám to slyšet.

Ruce se mu třásly. Liamin si konečně zapálil cigaretu, několikrát zhluboka potáhl a postupně se uklidnil.

- Zatraceně!" zavrtěl hlavou a mávnutím ruky odpálil popel. - Nervy, Vjačeslav Gonbajevič, nervy....

- Gonbajevič?! To máte ale otcovské jméno! Je to Udmurt?

Liamin upustil cigaretu, vyskočil a vyděšeně se rozhlédl.

- Nedívejte se kolem, nedívejte se kolem!... Nikoho nepřekvapíš! Jsem uvnitř tebe. Ve tvé hlavě. Vnitřní hlas, abych tak řekl. Heh-heh!

Lyamin ztuhl a zděšeně se zaposlouchal. Svým vnitřním pocitům. Měl pocit, jako by mu do oblečení právě vlezl nějaký jedovatý brouk nebo pavouk a mohl ho každou chvíli kousnout. A teď si horečně a pisklavě šmátral po celém těle, snažil se ho najít, ten zatracený hmyz, a zároveň se třásl odporem při pomyšlení, že by na něj mohl každou chvíli narazit prsty.

Nic!

- V co jste doufali, že najdete?

Liamin pocítil na čele okamžité odpařování a lepkavou, vyčerpávající slabost a nevolnost. Nebylo pochyb! Ten hlas byl skutečně v něm. V jeho hlavě.

- Panebože! Zbláznil jsem se! A teď mě určitě zavřou do blázince! - Tato prostá myšlenka byla tak noční můrou a zároveň tak nezpochybnitelně samozřejmá, že Liamin málem vypískl panickým, čistě zvířecím strachem, který ho okamžitě zachvátil.

- Ne, ne, ne! - křičel v duchu. - Ne! Já nechci!

- Co nechcete? - Hlas řekl posměšně.

- Sklapni!!! Drž hubu! Vypadni!!! Ztrať se! Nechte mě na pokoji!!! Jsi pryč!

- Dobře, ctihodný Vjačeslave Gonbajeviči, přestaňte křičet! A házet záchvaty vzteku. Uklidněte se. Nejste blázen. Já nejsem vy. Ne vaše «já». Ani tvé podvědomí nebo tak něco. Jsem zcela cizí bytost. Abys ušetřil čas a neplýtval jím na nesmyslné ah-ha-ha - jdi k ledničce a vezmi si noviny. Ty, které leží na ledničce.

- Cože?" zeptal se ohromeně Lyamin.

- Řekl jsem: "Jdi do ledničky a vezmi si noviny," opakoval hlas trpělivě. - Co na tom není k pochopení?

Liamin vstal jako ve snách a přešel k němu.

- Rozložte ji na druhé straně. Článek v levém horním rohu se bude jmenovat «Zakletý svět». Má přesně 67 řádků. Spočítejte si je a přesvědčte se sami.

Lyamin ji poslušně otevřel, našel, přepočítal a ujistil se. Opravdu, přesně 67 řádků. Článek «Zakletý svět». Na druhé straně, v levém horním rohu. Přesně tak.

- Jste o tom přesvědčeni? - Hlas se zeptal. - Noviny jsi ještě nečetl, nemohl jsi vědět o článku, a už vůbec ne o počtu řádků v něm. Je to jasné?

- Co je jasné? - Liamin se tupě zeptal.

- Jste blbec? - Hlas se zeptal s mírným podrážděním. - Zeptal jsem se: Ujistil ses, že to nejsem já?

- Že nejsem ty? - Liamin se zeptal znovu, čistě mechanicky. Byl ve skutečném šoku.

- Vskutku blbec! - řekl hlas zamyšleně. - Vysvětlím to znovu. Pro ty, kteří to nechápou. Nejsi blázen. Já nejsem ty. Nejsem vaší součástí. Jsem zcela nezávislá bytost. Chápete to?

- Jsi naprosto samostatná bytost," ozvala se za ním Liamin. - A kdo jsi ty?" zeptal se po chvíli ticha.

- No konečně!" hlas spokojeně zahučel. - Konečně jsem slyšel řeč manžela, ne chlapce. Několik smysluplných otázek. Na tom, kdo jsem, nezáleží. Na tom nezáleží. Prostě to přijmi jako fakt, že odteď budu vždycky s tebou. Ve své hlavě.

- Co myslíte tím «vždy»? - Lyamin se postupně vzpamatoval. - Co myslíš tím "vždycky"?!

Najednou si představil, že se miluje se ženou a někdo jiný ho pozoruje zpovzdálí, komentuje a radí mu. Nebo třeba, že jde do loo......

- Zvyknete si na to! - Hlas se cynicky ušklíbl. Zdálo se, že čte jeho myšlenky. Nebo ho spíš slyšel. - Zvykneš si na to. Je to všechno nesmysl.

- Co není nesmysl? - podrážděně zamumlal Liamin. - Počkej, počkej, počkej!" okamžitě se ozval. - Pořád tomu nemůžu uvěřit!... Ty... ty... určitě jsem se nezbláznil?

- Správně, správně!... - zabručel hlas. - Nevyšlo to. Uklidni se. Viděl jsi ty noviny. Nebo chceš ještě nějakou kontrolu?

- Ehm... Ne, asi ne," Lyaminův první šok už pominul, ale stále se cítil naprosto zmatený a nevěděl, jak se má zachovat. - Věřím ti.

- Dobře a dobře! - Liaminovi se zdálo, že si hlas povzdechl. - Teď mě pozorně poslouchej a nepřerušuj mě. Splním tvá přání. Nebo ti spíš poradím, co máš dělat, aby se ta přání splnila. Splnit.

- Takže jsi dobrý čaroděj, že? Starý Hottabych? - Lyamin neodolal.

- Říkal jsem ti, abys nepřerušoval! - V intonaci Ljaminova neviditelného partnera zazněly netrpělivé tóny. - Tohle všechno nemá s magií nic společného. Prostě pro jakýkoli cíl vždy existuje určitá posloupnost činností, které k němu vedou. Jen ji nelze předem odhadnout. Stejně jako pro jakýkoli trezor vždy existuje určitá kombinace čísel, která ho otevře. Prosím! Vytočte ji a všechny peníze jsou vaše. Hádejte. Jediná z miliard a miliard variant." Hlas se na chvíli odmlčel, zřejmě aby Lajamin lépe strávil, co bylo řečeno. -

Vzpomínáš, jak Afrodita učila Parise, jak ukrást Helenu? - zeptal se po chvíli. - Sám by to nikdy nedokázal. Ne bez její rady.

Co ale znamená «naučil»? Jen sled činností, které vedou k požadovanému cíli. To je vše. Žádná magie.

Já také. Odteď budu vaším průvodcem. Budu ti radit. Jako Afrodita Paříži.

- A na základě této rady Troy zemřel," řekl Liamin pomalu. - A sám Paris.

- To je váš problém! - Hlas se křivě usmál. - Nevybírej si takové cíle. Heleně není co ukrást!

2.

- Chci se stát... prezidentem Ruska! Nebo ne. Celého světa!

- Přestaň!" poradil mu hlas klidně.

- Co tím myslíte: zastavit? - Lyamin byl skutečně překvapený. - Takže nemůžeš dělat všechno? Neříkal jsi snad sám: vždycky existuje sled akcí, které vedou téměř k jakémukoli cíli? No a co to je?

- Přestaň," opakoval hlas klidně.

- Můžete, nebo nemůžete? - zeptal se Liamin ironicky.

- Já to zvládnu. Ty ne.

- Jak to myslíš, že nemůžu? - Lyamin byl opravdu překvapený. - Co to má společného se mnou? Řekni mi, co mám dělat, a já to udělám.

- Co kdybych řekl, že mám sníst vlastní dítě! Upečte ho a snězte?

- Takže! - Po chvilce ticha Ljamin poznamenal. - Tohle je zajímavý film. Takže by mohly existovat i takové rady?

- Samozřejmě, že mohou! Samozřejmě, že mohou! Proto ti říkám, abys přestal. Přejte si něco skutečného. Něco, co si můžeš dovolit. Na tvé úrovni.

- Pytlíky na peníze? - Liamin si poněkud nelibě odfrkl.

- Moneybags,« souhlasil hlas. - Co ještě chceš? Nic jiného vlastně nepotřebuješ. »Prezident" jsi jen ty. Děláš to jen pro parádu. Podle zásady: přát, tak přát!

- N-ano...," zamumlal Liamin.

Cítil se trochu dotčený, i když v srdci uznával správnost protivníkových slov. Samozřejmě, penězoměnci! Co je to kurva za předsednictví! Měl bych snad celý den sedět v Bílém domě? Pronášet projevy? Mluvit s blbci rozumně? Na to seru! Žijeme sami!

- Dobře! - Lyamin si vzrušeně mnul ruce. Cítil se skutečně omámený mořem možností, které se před ním nyní otevíraly. Ach, já budu žít! Svážu svůj žal provázkem! - Dobře. K čertu s tebou! Já chci!.

Počkejte chvíli! - vzpamatoval se najednou v poslední chvíli. - Do duše se mu náhle vkradlo strašlivé podezření. - Počkejte... Proč mi vlastně pomáháte?

- Chci tě zničit," informoval ji Liamin hlas lhostejně.

- Cože?! - Liamin si myslel, že něco zaslechl. - Chceš mě zničit? Ale proč!? A proč zrovna já?

- Ne konkrétně vy! Prostě jsi přišel náhodou. Vytáhli prvního mravence z mraveniště a byl jsi to ty. To je všechno. Smůla, chlapče.

- Zatraceně! To si děláte legraci! - Liamin se nervózně uchechtl. Opravdu nedokázal říct, jestli si jeho noční můra dělá legraci, nebo ne.

- Ne, nedělám si legraci," odpověděl muž lhostejně.

- A jak mě chceš zničit? - Po nekonečné odmlce se Lajamin nejistě zeptal. Fyzicky cítil, jak mu duši probodávají tisíce ledových jehel.

- Zničíš se," zívl hlas.

- Proč? Chceš mě podvést?

- Ne, nemám.

- Ne?

- Ne, nemám.

- V čem je tedy háček?

- Není v tom žádný háček.

- Proč tedy zemřu?

- Kvůli přirozenému běhu věcí.

- Ne, počkejte!" Lyamin se snažil soustředit a třel si čelo, jak měl ve zvyku. - Tohle nepůjde! Buďme důslední! Tajíš přede mnou něco?

- Ne, nemám.

- Jak mám vědět, jestli právě teď lžeš?!

- No, za prvé, kdybych chtěl hrát špinavou hru, asi bych vám své cíle vůbec neprozradil, že? Nebo ti říct, že zemřeš. A za druhé, nikdo tě přece nenutí, aby ses mě ptal na radu, natož aby ses jí řídil, ne? Žij si svůj život, jak chceš. Jako jsi to dělával dřív.

- Jak můžu žít jako dřív, když tě mám teď pořád v hlavě? - zeptal se Liamin sarkasticky.

- Za chvíli budu pryč. Možná dokonce hned teď? Nechceš?

- Cože?! - Liamin tomu nemohl uvěřit.

- To jsem slyšel! Ale kdybys mě potřeboval, můžeš mi kdykoli zavolat.

- A když ne?

- Nevolejte.

- Do prdele!« Lyamin si znovu promnul čelo. Hlava se mu točila. - Proč jsi mi hned řekl, že tam budeš pořád? »Zvykneš si na to. Zvykneš si..." a tak dále?

- Měl jsem ti to nejdřív vysvětlit! - řekl hlas rozvážně. - Abych ti dal trochu času. Abyste si zvykli na novou situaci. Místo toho, abych na tebe všechno hodil najednou. Než jsem se stačil ukázat, tak jsem se zarazil: "Můžu odejít....

- Dobře, počkejte! - přerušil netrpělivě Lyamin svého partnera. - Promluvme si o tom hlavním. Tak proč mám umřít? Nebo spíš se chystám zabít. Můžeš mi to vysvětlit? Nebo je to tajemství?

- Žádná tajemství neexistují! - Hlas se blahosklonně ušklíbl. - Hraju fér. Odpovím na všechny otázky. Prosím! Pokračujte.

- Proč tedy zemřu?

- Znáte ten vtip? Ředitel márnice volá řediteli sportovního obchodu. «Kolik jste včera prodali závodních kol?» - «Deset.» - «А!.. Takže jedno ještě žije!»

- No a co?

- To je vše. Právě máte v rukou závodní motorku. To je vše.

- Co když s ním nebudu jezdit?

- Neřiďte.

- Do prdele! - Lyamin vyskočil a vzrušeně pobíhal po pokoji. - Je to tak?!... Aha... Do prdele! Ale jeden z nich přece jen přežil...? Ve tvé anekdotě?

- Přežil," souhlasil hlas.

- Takže to můžu udělat taky?

- Můžete.

- A co je k tomu potřeba?

- Staňte se závodním jezdcem.

- A vy si myslíte, že to nedokážu?

- Nemyslím si nic," hlas znovu zívl. - Třeba to vyjde. Možná ne. Je to ve tvých rukou.

- A jaké jsou podle vás mé šance na úspěch? - Liamin se snažil zachovat klidný hlas.

- Šance? Téměř žádné! Je to strašidelné. Možná čistě teoreticky.

- To snad ne!!! - Liamin vykřikl do prostoru a zatřásl pěstí na někoho neviditelného. - Já to přežiju! Přestaň mě děsit. Co to sakra je!

- Kdo vás děsí? - Hlas se znuděně zeptal. - Ty se ptáš, já odpovídám. To je vše.

- Přežiju to! - Liamin tvrdohlavě opakoval.

- Není zač! Přežít. Žádné požadavky v tuto chvíli?

- Ne!" neochotně zamumlal Liamin, který ještě nevychladl.

- Přeji vám hezký den! Zavoláš mi, až budeš potřebovat. Jako v kresleném filmu o Tomovi a Jerrym. «Jen si pískni!»

3.

- Hej, kde jsi!?

- Volal jste, pane? - Hlas s intonací známé kreslené postavičky okamžitě odpověděl.

(O nějakém dvouletém klukovi," vzpomněl si Lyamin. - Dva-od-krabičky-se-takovými-tvářemi, myslím, mu takhle odpověděl. Tomu ubožákovi... Nebyli k ničemu, ostatně, myslím, že to tak bylo... Dobře! Tady nejde o karikaturu).

- Ano, to jsem udělal. Poslouchej! - Lyamin chvíli mlčel, pak pomalu promluvil a zvažoval každé slovo. - Chci si něco ujasnit... Chci zjistit nějaké podrobnosti.

- No tak, no tak! - Hlas horlivě souhlasil. - Zeptejte se. «Zeptej se a my ti odpovíme!»

- Přestaňte šaškovat! - řekl Liamin se špatně skrývaným rozčilením. - Neříkej mi ten svůj šaškovský tón! Odpověz mi jednoduše, to je vše!

- Dobře," hlas byl nyní ztělesněním korektnosti.

V této jeho přehnané, přehnaně kultivované zdvořilosti se Liaminovi zdálo, že se právě skrývá nějaký nový, ještě rafinovanější výsměch. Nadřazená bytost nad podřízenou. Obyčejný smrtelník. Rozhodl se však nepodlehnout všem těm provokacím, zůstat co nejklidnější a pokusit se co nejdříve získat všechny potřebné informace. Co nejvíc to bude možné.

- Tak tady to je! - Liamin se znovu zastavil a přemýšlel. - Nejprve chci, abys mi předem řekl nejen můj další krok, ale celou posloupnost akcí vedoucích k dosažení cíle. Aby to nedopadlo: zahni doprava, zahni doleva a teď zabij strážného. A na ústup už je pozdě, protože on už tě viděl a sám si šel pro zbraň! A kdybych dopředu věděl, že to takhle dopadne a budu muset někoho zabít, vůbec bych se do toho všeho nezapisoval! Přinejmenším bych si to stokrát rozmyslel. O tom to celé je.

- Dobře," souhlasil hlas pokorně.

- Za druhé... za druhé... - Lajamin už zapomněl, co bylo jeho druhým bodem. Zatímco uváděl bod první. - Ach, ano. Můžete mě varovat před možnými následky mého jednání? Které možná neznám nebo si je neuvědomuji. Řekněme, že ta holka je manželka mafiánského bosse nebo tak něco.

- O těch nejjednodušších, jako je tohle, můžu," řekl hlas krátce. - Hlas manželky mafiánského bosse. A ty složitější se ne vždy dají vypočítat.

Lyamin se sotva držel, aby nenadával. Z nějakého důvodu se mu zdálo, že jeho protějšek zřejmě lže a něco mu neříká, ale nebylo kam uhnout.

- Dobře," povzdechl si. - A konečně do třetice. Chci vědět, jestli jsou nějaké další podmínky nebo omezení? O kterých se právě teď nezmiňujete? Jako třeba, že pokud se nebudu řídit některými tvými radami, naše dohoda je neplatná. Nebo si nemůžeš stanovit další cíle, aniž bys dosáhl těch předchozích; nemůžeš zrušit svá přání nebo něco podobného. No, nic takového přece neexistuje, ne?.

- Ne," odpověděl hlas lakonicky. - Nic takového neexistuje. Neexistují žádná omezení. A žádné triky. Troufám si ti připomenout, že my dva nemáme žádné smlouvy. Jen ti pomáhám, nic víc. Aniž bych za to něco žádal nebo si kladl nějaké podmínky.

- A to znamená, že můžeš kdykoli odejít a nechat mě napospas osudu." Liamin se nervózně ušklíbl.

- Ano," potvrdil hlas.

- A samozřejmě to uděláte?

- Ne. Ne, neudělám to.

- Proč?

- Žádný důvod. Prostě to přijměte jako fakt.

- Poslouchejte!" Liamin vybuchl. - To s vámi nemůžeme mluvit jako s lidmi?!? Jako normální lidé? Proč přecházíte z jednoho extrému do druhého? Pořád křičíte a děláte vtipné poznámky, kde je třeba a kde ne, a pak řeknete: "Proč jdete z jednoho extrému do druhého?оNemůžu to z tebe dostat! Je mi to nepříjemné! Je mi to nepříjemné. Je to psychické. Pojďme mít s tebou normální vztah! Přátelské. Potřebuješ to pro čistotu experimentu. Aby oběť odolala. A aby prohrála, byla fyzicky i psychicky zdravá, ve výborné kondici, s jasnou myslí a jasnou pamětí. Nebo střízlivý, podle toho, jak se to hodí. No, zkrátka, plně vyzbrojen? Prostě, jak říkáte, přirozený běh věcí.

Proč mě chceš zničit, když jsem pořád v depresi?! A já se bojím jít znovu k tobě!

- Dobře, dobře, přesvědčeni! - zasmál se hlas. - O'key, o'key, dohodnuto! Považujte nás za přátele. Nejbližší. Nejbližší, jací kdy budeme. A ještě lépe, považuj mě za sebe. Tvé druhé já. To, kterému se nemusíš stydět svěřit. Zvlášť když už všechno vím. («Proč mi tedy věřit?» chtěl říct Lyamin, ale mlčel.)

A tady je moje první přátelská rada. Snažte se být co nejčastěji se mnou. Vždycky je to nejlepší. I v těch nejintimnějších chvílích. Neposílejte mě pryč. Abych si plně uvědomoval situaci. O všem, co se s tebou děje. Ta intimita, ten stud, to je nesmysl. Za pár dní si na to zvykneš, ujišťuji tě. Ani si toho nevšimneš. Nic to není!

- Dobře, dobře!... - Liamin se s jistými pochybnostmi protáhl. - Budu přemýšlet o intimitě, víš... hned!... - Ale o všem ostatním - dobře! Ať je to takhle. Zůstaň pořád se mnou. Tak to bude asi nejlepší.

- To je dobře! - shrnul hlas vesele. - Je příjemné jednat s rozumným člověkem. Tak jaká jsou vaše přání?

4.

- Poslyš, myslím, že už začínám chápat, co máš na mysli." Lyamin vypil panáka vodky, hlučně nasál nosními dírkami vzduch a bez svačiny si nalil další.

- Ano? Co je to? - zeptal se hlas s lenivou zvědavostí.

- Samozřejmě, že se mi teď všechno daří, všechno je velmi dobré, úžasné, nemám slov! - Lajamin do sebe práskl dalšího panáka a opět neměl ani kousek. - Ale toho všeho jsem přece nedosáhl sám! To všechno díky tobě. Řekneš: "Vpravo," a já se otočím doprava; řekneš: "Vlevo," a já jdu doleva. Jsem jako malé dítě. Jako bych nežil svůj život. Není tu žádné vzrušení, žádné riziko, žádná nejistota, a všechno je pryč! Je to, jako by se život vykastroval. Ano, všechno je k dispozici. Ale není co dělat. Nic mě netěší. Je to začarovaný kruh! Brzy se tak opiju," řekl a nalil si další vodku. - Možná se stanu oligarchou? Nebo politikem? Chodit na večírky. I když jsi mi radil, abych se držel při zemi.

- Nic se nezmění," komentoval hlas líně. - Už teď máš dost peněz na to, abys uspokojil každý svůj rozmar. I bez mých rad. Co na tom, že je jich víc - no a co? Už teď jsou pro tebe peníze jen abstraktní čísla na bankovních účtech. V takové výši je ani nepotřebuješ. No, bude jich ještě víc... Ale to už je na vás.

- K čertu s tebou! - Liamin zamyšleně zamručel, podíval se na vodku, zaváhal a odsunul ji stranou. - Celkem vzato, to je všechno! - řekl rozhodně. - No tak, zmiz na týden! Budu žít týden sám. Jako za starých časů. A ani se neukázat, když ti zavolám. Víš, jak to chodí. Opiju se, začnu balit nějakou holku, ona mi to nedovolí, a já ti ze zvyku začnu volat o pomoc. Ne! Budu žít sám. Uvidíme, co pro sebe tenhle týden udělám!

- Čeho chcete «dosáhnout»? - Hlas se lehce ušklíbl. - Jestli něco chceš, tak mi to řekni! Ale ty vypadáš jako člověk, který si chce vyrobit kolo, i když se už dávno prodávají na každém rohu. Pro všechny chutě a barvy. Ale ať už dítě udělá cokoli, neplač. Jdi do toho!

- K čertu s tebou! - vykřikl Liamin vztekle. Vodka už začala působit. - Proklínám tě s tou tvou všemohoucností! Je to nějaká ďábelská past! Mám všechno! A ty nic nepotřebuješ. «Mohl bych si koupit kozu, ale nemám na to chuť.» "To je pravda. A není na co se těšit. Jen na kozy. Já chci jít do oprátky!

Průměrný člověk má v zásobě vždy nějakou útěchu! «Cítím se špatně, protože nemám to a to. Kdybych to měl, měl bych skvělý život!» Ale já nemám ani tuhle útěchu. «Ne? »Přej si to, a všechno hned přijde. Přál bych si, abys byla mrtvá! Jdi k čertu!

- Jaké jsou tedy pokyny? - Hlas se chladně zeptal. - Kde seženu provaz a mýdlo, abych se mohl oběsit? To ti můžu říct. Není to těžké.

- Dobře! - Lyamin se snažil vzpamatovat. - Každopádně udělejme, co říkám. Na týden zmizíme. Dnes je úterý? Tak do příštího úterý. Neukázat se, ani když ti zavolám. Máš dohodu?

- Jak myslíš! - Lyamin viděl, jak jeho protějšek pokrčil rameny, jako by to byla skutečnost. - Šéf je šéf. Takže do úterý?

- Do úterý.

- Ciao!

- Ahoj! Tak jak se ti beze mě daří? Jak to jde?

- Ahoj," Lyaminovi to po včerejšku stále ještě nemyslelo. Hlava mu třeštila. - Proč se ptáš? Stejně jsi nejspíš pokukovala," vytáhl z lednice plechovku piva a s chutí si dal pár velkých doušků.

- Postaráno," opravil ho klidně jeho hlas. - Tak seаnějaké štěstí?

- Dobře, tak už zmlkneme, aby bylo jasno! - Liamin rozpačitě zamumlal.

Styděl se. Celý ten týden pil. Učinil hrozný objev. Teď se bál svobody! Bál se rozhodovat! Udělat jakýkoli samostatný krok, i ten nejbezvýznamnější, se teď prostě neodvážil. «Co když udělám něco špatně a všechno zkazím?» ptal se. - honilo se mu hlavou. Připadal si jako pacient upoutaný na lůžko, který se během nemoci naučil chodit. A teď se to musel učit znovu. Ale proč? Kvůli čemu?

Proč bych měl někam chodit pěšky, když tam můžu jet autem? V pohodlí! Za pár minut.

Jen kdyby tam byla asfaltová dálnice," ušklíbl se Lyamin a znovu se napil. - Šestiřadého. Na to moje štěstí. Ale co je to za štěstí? Takové, ke kterému se dá dojet limuzínou. Snadno dostupné. Jako děvka.

5.

- Co si o tom myslíte?

- Nemyslím si nic.

- Ne, opravdu! Mám se oženit, nebo ne?

- Víte, jak na takovou otázku odpověděl moudrý muž v dávných dobách? Myslím, že Sokrates. «Ať děláš, co děláš, nakonec se budeš kát.» Takže je to na vás. Chcete se oženit.

- Chápu to správně, že se ti Raya líbí? - Liamin se vzdorovitě zeptala.

- Ne, proč ne? Opravdu proti ní nic nemám. Je to jenom holka. Není horší než kdokoli jiný.

- Ale ne lepší?

- Ale lepší to také není," souhlasil hlas.

Liamin uraženě zmlkl.

- Existují lepší? - Zeptal se po chvíli sarkasticky.

- Jsou," odpověděl hlas lhostejně.

- Možná dokonce nějakého znáte? A můžete mi ho ukázat? - Liamin se náhle zadýchal.

(Jsem blázen, blázen! - uvědomil si náhle. - Na to jsem se měl zeptat! Nemluvil jsem o tom, jak líp ošukat nějakou místní kočku.)

- To samozřejmě můžu," ušklíbl se hlas a pak uštěpačně dodal. - Chci ti jen připomenout, že jsme tam, kde jsme začali. Paris a Helen Charming. To je přesně to, před čím jsem tě od začátku varoval. Netouž po Heleně!

- Vaše varování mě nezajímají! - Liamin vzrušeně vykřikl. - Tak co si přát? Když ne Helenu!

- Jak je libo! - hlas se zlomyslně usmál. - Mým úkolem je tě varovat.

- To je vše, pojďme na to! - vykřikl netrpělivě Lyamin. - Já to chci! Já chci, já chci, já chci, já chci, já chci! Já chci!!!

- Ano!... - zašeptal Liamin v šoku. - To je ale holka!...

- Ano!... - mistrně napodobila jeho hlas. - Jenže, jak bych měl poznamenat v závorce, vůbec nejde o dívku. Je to vdaná žena. Mimochodem zamilovaná do svého manžela. Vášnivě!

- Tak něco vymyslete! - Liamin nad tím lehce mávl rukou. - Co je ti do toho? «Od toho jsi přece démon!»

- Vzpomínáte si na pokračování této písně? - zeptal se hlas. - «Na takové věci nejsme vycvičeni.» Co mám dělat? Jestli ji chceš jenom ošukat, tak je to v pořádku! To se dá zařídit i dnes. Co mohu udělat s tím, že «nemilujete svého manžela»? To není můj obor.

- A co «fuck»? - Liamin tomu nerozuměl.

- No!... - hlas se nejistě protáhl. - S láskou to nemá nic společného. Klienta můžeš opít, omráčit ho......

- Počkat, počkat!... - Liamin nevěřil vlastním uším. - Je to znásilnění, nebo co?

- Přirozeně! - zabručel hlas. - Jak jinak? Dobrovolně ti to nedá. Miluje svého manžela, to ti povídám!

- Zbláznil ses? - zeptal se šokovaný Liamin.

- Oh, oh, oh, oh! Jak jsme se stali jemnými!... - hlas se ošklivě zachechtal. - Vzpomínáš si?.

- Tak jo, to je ono! - zakřičel na něj Liamin. - Já si nic nepamatuju! A nehodlám ji znásilnit. Chci si ji vzít!

- Jen tak?

- Jo, hned. Miluju ji.

- A co Raya?

- Ach! Co je to sakra ráj?.

- A manžel?

- Nechte ho jíst hrušky.

- Jak to myslíš, umřít?

- V každém případě! Ať už jednou provždy zmizí a neplete se mi do cesty.

- Dobře, dobře, dobře! Vidím, že tě konečně přestalo bavit jezdit na závodní motorce rychlostí 60 kilometrů v hodině...? No tak!

- Znovu vám říkám: toto je nejreálnější možnost! - Hlas trpělivě opakoval už podesáté. - Odstraníš svého manžela, seznámíš se s ní - já ti to zařídím - začneš se jí dvořit a za rok nebo za dva budete svoji. Možná ještě dřív. Pokud se jí zalíbíš hned. Každopádně je to velmi pravděpodobné. Přesně to se pravděpodobně stane.

- «Eliminace» - znamená to zabíjení? - Liamin se zeptal už podesáté.

- Samozřejmě! - Hlas už byl podrážděný. - Jak jinak?

- Nechci nikoho zabít! - opakoval Liamin tvrdošíjně. - A kromě toho musíme čekat celý rok.

- Dobře," hlas nakonec ustoupil. - Můžeme zkusit i jiné věci. Třeba dostat ho na drogy. A ty bys tu byl pro něj. Jako rodinný přítel. Utěšoval bys ji. Ale to je na dlouhé povídání! Až bude mrtvý. A je to nebezpečné. Je to příliš nebezpečné. Mohl by ji taky napíchnout na jehlu.

- Ne, ne!" Ljamin se vyděsil. - ТаNedělejte to!

- Tak tady to máte! Jiné možnosti nejsou.

- Co když se s ním pokusíme vyjednávat? Dejte mu peníze a nechte ho jít k čertu!

- Vezme si peníze a pak vás ojede. Co budeš dělat? Apelovat na jeho svědomí?

- Co takhle někoho najmout? Nájemného vraha?

- To je škoda," povzdechl si hlas. - Jestli ho chytí, hned tě udá. Je to naprosto nekontrolovatelná situace.

- Tak ho zavřete do vězení! Ten manžel. Deset let!.

- Jen to zhorší. Ona ho neopustí. Opravdu ho miluje.

- K čertu s tebou! Tak něco vymysli! - Liamin vztekle vykřikl a praštil pěstí do stolu. - Vymysli něco!!! Proč jsi mi ji vůbec ukazoval?! Kdybych si vzal tu Raiku...!.

- Tak pojďme něco udělat! Koupíme společnost, ve které pracuje.

- Takže? Budeš tam sedět celý den?

- No, byt, kde bydlí! Blízko ní!

- K čemu?

- Aspoň si s ní můžu promluvit. Poznat ji. Mluvil jsem s ní jen třikrát.

Hlas byl tichý.

- A ona svého manžela opravdu tak miluje? A vy ji nemůžete nijak svést?

- Líbí se vám? - Hlas se klidně zeptal.

- Ptám se!... - Liamin se dusil rozhořčením. - Ty to nevíš!

- Proč?

- «Proč?» Taková je. Je jediná. Nikdo jiný není jako ona!

- No vidíte! Sám všemu dokonale rozumíš! - řekl hlas tiše.

- Čemu «rozumím»? - Liamina to zaskočilo.

- Pokud máte pravdu, nemůžete si ji koupit, a pokud ano, mýlíte se. A pak byste ji neměli kupovat.

- Poslouchej, ty ubohý sofisto...! - Liamin se zprvu nezmohl ani na odpověď, jen těžce oddechoval a v bezmocném vzteku se kousal do rtů. - Přestaň mluvit!!! Udělej něco!!! Udělej něco!!!

- Dobře, takhle to je. Koupíme firmu, kde pracuje. Jaký je nakonec rozdíl? Na penězích stejně nezáleží. Uvidíme, jestli se nám podaří něco uskutečnit.

- Není zač! Koupit. Ale k ničemu to nebude. Nic dobrého.

- Co kdyby!? Zázraky se dějí.

- Mají, mají..." hlas chladně potvrdil. - Samozřejmě, že ano! Samozřejmě, že ano. Tak dobře.

- Jak to, že to «všichni vědí»? - Liamin tomu nemohl uvěřit.

- Jsi blázen!...! - řekl hlas posměšně. - Měl by ses jednou podívat sám na sebe! To, jak se na ni díváš. A jak se k ní chováš. Samozřejmě, že to všichni vědí. Je to hlavní téma hovoru.

- Dobrý Bože!... - zamumlal Liamin, rudý jako rak. - A ona?

- Co to dělá? Není slepá. Vidí všechno.

- No a co?

- Cože? Je to jasné. Bojí se, že budeš aktivní a budeš muset skončit. Je to dobrý plat. A pracuje tu už dlouho. Je na to zvyklá.

- Chápu... - Lajamínova duše byla z toho, co slyšel, chladná a mrazivá. Cítil hořkost a jakousi vnitřní opuštěnost.

- To je totéž: «Pochopitelné!»... - zabručel hlas. - Byla jednou jedna dívka, jmenovala se Červená Karkulka. A najednou se objeví šedý vlk...

- Jsem šedý vlk?

- Kdo jiný by to měl být?!

- Poslouchejte!" Liamin vybuchl. - To ty jsi mi to ukázal! Ty!!!

- Opravdu ji miluji! Opravdu ji miluji! Přeji jí štěstí!

- Ano?...? - usmál se hlas. - Štěstí...? Tak o co jde? Jen jí dejte pár milionů dolarů, to je všechno. Zvlášť když ti na penězích nezáleží. A ona bude šťastná. Odejde z tvé ošuntělé firmy a zapomene, že jsi kdy existoval. Koupí si chalupu na venkově a bude tam žít se svým milovaným manželem.

- A co já?! - Liamin, zaskočen tímto návrhem, zašeptal.

- Správně: já! - řekl hlas napomínající. - A když člověk miluje opravdu, upřímně a opravdově, myslí nejdřív na ni a pak na sebe.

- Pak zemřu! - Liamin zoufale vykřikl. - Když ji ani neuvidím!

- To jsem zase já,« povzdechl si hlas. - Měla by to být ona. Pravá láska je vždycky nesobecká.

- A proto jsou zpravidla vždy nešťastní.

- A proto je zpravidla vždy nešťastný," souhlasil hlas horlivě. - Co můžeš dělat? C'est la vie! To je život!

- Poslouchejte! - Liamin zaváhal. Stále se nemohl rozhodnout, zda udělat ten poslední krok. - Poslouchej mě...

- Co říkáte: poslouchejte!... poslouchejte!... poslouchejte!. - škádlil ho jeho hlas. - Mluvte nahlas. Jsi zralý?

- А!.. Takže už to víte!... - Liamin sklesle zamumlal.

- Vím všechno! - ujistil ho hlas vesele. - No, je to vznešené rozhodnutí. Velmi chvályhodné. Velmi chvályhodné.

- Kolik myslíte?.

- Už jsem ti stokrát říkal, že si nic nemyslím! Je to na tobě.

- Myslím, že tucet by stačil? Víc by bylo moc, ne?.

- Přesvědčte se sami. Desítky, tolik desítek.

- Jaký je nejlepší způsob, jak to všechno udělat?

- Jak to mám udělat? Nejprve jí zavolejte.

- Volal jste, Vjačeslave Gonbajeviči?

- Ano, pojď dál, Ver, posaď se," Lyamin se lehce zvedl a rukou ukázal na židli u stolu.

Dívka vešla dovnitř a posadila se. Lyamin fyzicky cítil její rozpaky a ostražitost.

(«Asi si myslí, že jsem se konečně rozhodl být aktivní,“ pomyslel si trpce. - A všichni v kanceláři musí tajit dech. ”Konečně! Eh-heh-heh... No, proč se to takhle zvrtlo!» - «Protože láska je tvrdá.« - Křivohlavě si okamžitě zazpíval, nebo spíš uvnitř hlasu kozelcovitě zapištěl. - «Sklapni!» - vyjel na Lajamina. Hlas zmlkl).

- Poslouchej, Ver! - Lyamin si ztěžka povzdechl a shromáždil své myšlenky. - Něco ti řeknu. Vysvětlíme si to a promluvíme si na rovinu.

Zarazil se a mírně zčervenal. Dívka nic neodpověděla a jen se na něj mlčky dívala.

- Ty mě nemiluješ, že ne? - Zeptal se najednou zcela nečekaně Lyamin s jakousi šílenou nadějí.

- Ne, Vjačeslave Gonbajeviči," řekla Věra tiše, téměř šeptem.

- No, ano!... - Liamin vstal od stolu a s jakousi neodbytnou touhou, spínaje ruce, se několikrát prošel po kanceláři. Dívka ho mlčky sledovala očima. - No ano!...

- Miluji tě, miluji tě! - Slabě zamumlal.

- Cože, Vjačeslave Gonbajeviči?

- Mám tě rád, Věro!" - Lyamin to řekl nahlas, podíval se dívce přímo do očí a pokusil se usmát. - Ano, miluji tě, to je vše! Tak to prostě je... - usmál se smutně, bezradně a bezcílně točil perem ležícím na papírech. -

Ano... A chci pro tebe něco udělat," pokračoval Liamin pevným hlasem a snažil se vzpamatovat. -

Co mohu udělat. Znáte to z pohádek. Přijde dobrý čaroděj a vyřeší všechny vaše problémy. A já chci hrát roli takového dobrého čaroděje pro vás. A vyřešit všechny vaše problémy. Alespoň ty materiální, - teď se zcela ovládl a mluvil klidně a sebejistě. -

Chci ti dát deset milionů dolarů... Uklidni se, uklidni se, Veročko! - Okamžitě zvedl ruku nahoru a viděl, jak se dívka zachvěla a jak se jí rozšířily oči úžasem. -

Vůbec ne tak, jak si myslíte! Je to jen dárek! Z celého srdce. Bez jakýchkoli závazků. Vůbec ne! Rozhodně! Jestli chceš, můžeš zítra dát výpověď, už mě nikdy nevidět a žít si z těch milionů pro vlastní potěšení. Jestli nechceš, nedávej výpověď. Zkrátka, dělej, co uznáš za vhodné! («Jestli ti deset milionů nestačí - řekni mi to, dám ti víc!» - pozn. překl. - ) Málem dodal, ale na poslední chvíli si uvědomil, že by to vyznělo jako výsměch. Hlas se tiše zasmál).

- Ale proč, Vjačeslave Gonbajeviči?!... Proč to děláte? - Věra se na Ljamina podívala s neskrývaným překvapením, což ho trochu potěšilo.

- Protože tě miluju," řekl prostě. - To je vše. Jaké další důvody potřebuješ?

O půl hodiny později to v Lyaminově kanceláři bzučelo jako v rozbouřeném úlu. Nejspíš šokovaná Věra neodolala, aby se o své štěstí, které na ni náhle spadlo z nebe, s někým důvěrně nepodělila, nebo to možná zaslechla sekretářka pode dveřmi (Ljamin se, popravdě řečeno, přikláněl právě k této myšlence), ale ať už to bylo jakkoli, ani ne za hodinu už všichni věděli o neuvěřitelném a pohádkovém dárku od šéfa pro tuto tichou Věrku Naumovou. Od obou Lyaminových zástupců až po poslední uklízečku.

A částka daru zázračně vzrostla nejprve na dvacet, pak na padesát a nakonec na sto milionů dolarů. Sto milionů dolarů! Co je to za peníze? A za co!!!? Za co!!!??

- Má zlatou kundu? - Muži v kuřárně se cynicky a neurvale ptali jeden druhého a nechápavě krčili rameny.

- Za to 100 milionů dolarů nezaplatíte. Jen by mě zajímalo, co s ní dělá...? - Ženy, uražené do hloubi duše, se s hadím zasyčením zakřenily.

Brzy se celá Lajamínova firma rozdělila na dva tábory. «Pro» a «proti» Věře.

Někteří ji vášnivě podporovali («Udělala správnou věc! Hodná holka, že ho tak dostal za peníze! To měla udělat!»), zatímco jiní chudáka Lajamina odsuzovali a litovali («No, jak si z ní člověk postavil hlavu!...! A když se na ni člověk podívá, je taková tichá a skromná....! To bys do ní nikdy neřekl! Ne nadarmo se říká: »V tiché tůni jsou čerti!").

Ale nikdo už nepochyboval o tom, že Ljamin a Věra jsou milenci. Ani muži, ani ženy. Dokonce ani ti z nich, kteří tomu stále nevěřili. No, nebylo cesty ven! Nemůžeš jít proti faktům, jak se říká. A jaká další fakta potřebujete?

- Nenastražil jsi to schválně, že ne?...? - zeptal se Lyamin s náhlým podezřením.

- Co přesně? - Hlas se zeptal nevinným tónem.

- Celá tato situace! S tou publicitou. Nemohli jste tušit, že to takhle skončí! V tašce nic neschováš. To já, hlupák, jsem ztratil hlavu v lásce a poslechl tě!

- Ano? A kdo ji požádal, aby o tom žvanila na každém rohu? Může si za to sama," řekl hlas rozumně.

Lyamin pochybovačně zabručel, ale mlčel. Z nějakého důvodu se cítil nesvůj. Věci se nevyvíjely podle jeho představ. Bažina se hýbala. Odevšad se zvedala špína. Nějaké odporné miasma. Dobré věci se měnily ve špatné.

Kdo je ten hlas? - Náhle ho to napadlo. Předtím tuto zřejmou otázku vždycky jednoduše odmítal. - Zlo? Mohlo by být zlo použito ke konání dobra? Z principu?

- Podívej, Ver, chceš, abych si promluvil s tvým manželem? - Liamin vzrušeně přecházel po kanceláři sem a tam. - Vysvětlím mu, že mezi námi dvěma k ničemu nedošlo, že jsou to přece jenom pomluvy! - Liamin se zastavil vedle dívky. Cítil se před ní neskonale provinile. Do prdele! Udělal z toho zasraný dárek! Udělal ve věcech zmatek! -

Je to opravdu tak vážné? Až k rozvodu?.

Vera neodpověděla. Stála mlčky se sklopenýma očima. Na řasách se jí chvěly slzy.

- Věro, nech mě s ním přece jen promluvit! - řekl Liamin prosebně a vzal dívku za ruku. - Jestli tě miluje, musí to pochopit...!.

- To je blázen! - Lyamin se nemohl vzpamatovat z překvapení. Rozhovor s Věřiným manželem na něj silně zapůsobil. - A ona ho miluje?! Je snad slepá?

- Láska je zlo..." poznamenal hlas flegmaticky.

- Raději mlč! - řekl Liamin otráveně. - Kvůli tobě to celé začalo!

- Ano, ano, ano, ano!... - povzdechl si hlas s předstíranou lítostí. - Samozřejmě, samozřejmě. Kvůli mně...

- Vjačeslav Gonbojevič?

- Gonbajeviči!" opravil Ljamin svého partnera ze zvyku. Byl zvyklý, že jeho otcovské jméno je neustále zaměňováno a překrucováno.

- Poslouchej, Gondonoviči! Zaplatíš nám citron v hotovosti, nebo ti zabijeme Veru. Chápeš? Rozmysli si to a já ti za hodinu zavolám.

Ve sluchátku se ozvalo krátké pípnutí. Lyamin se podíval na obrazovku. Číslo se neobjevilo. Hovor nejspíš přišel z telefonní budky.

- Jo..." Ani si neuvědomil, co se právě stalo. - To je něco nového... Unášet lidi kvůli výkupnému, to ano, ale vyhrožovat jim zabitím...! O něčem takovém jsem nikdy neslyšel.

- Taky jsem nikdy neslyšel, že by někdo dal deset milionů liber cizím dámám," řekl hlas zamyšleně. - Proč unášet takový poklad? Stačí, když hrozí, že se s ním něco stane.

- Podívej, to ty jsi mi řekl, abych to všechno udělal!!! - Liamin křičel vzteky. - Ty!

- Neřekl jsem deset milionů," opravil ho chladně jeho hlas. - Řekl jsem jen: "Dej mi peníze. Milion nebo dva. Rozumnou částku.

- Jaký je v tom rozdíl?

- Velký. Velký. To je to, o co tu jde!

- Zaplatíte jim, že ano?

- No a co?

- To bych nedoporučoval. Nepoleví. Příště budou chtít dva miliony. Nebo pět.

- Nebudou. Přestěhuji Věru někam jinam a pak s nimi budu mluvit jinak.

- Dobře, dobře, dobře!

- Neměl jsi ten milion dávat. Teď si spraví chuť.

- Jdi do prdele! Co kdyby ji opravdu zabili?

- Ty blázne, ty blázne! Jak ji mohli zabít? Kdo by podřezal slepici, která snáší zlatá vejce?

- Ne! Nemohl jsem to riskovat. Jestli jí spadne jediný vlas z hlavy! Na tom milionu mi nezáleží! Aspoň mám pár dní čas. Mezitím ji schovám.

- Dobře, dobře, dobře.

- Ver, musíš na chvíli odjet, žít někde jinde... - Ljamin mluvil s Věrou v jejím prázdném bytě. Ponížený manžel odešel k matce. -

Všechno ti vysvětlím později. Jen mi věřte, to je vše! Ne, nebojte se, není čeho se bát... Jo, ty miliony, sakra! To je tak nešťastné! Všechna ta publicita! K čertu s tím vším! - Liamin podrážděně zabručel. -

V příštích dnech se tím vším budu zabývat, ale mezitím raději zmizte. Změňte si adresu. A nějakou dobu se neukazuj v práci... Kdy? Raději to udělám hned! Okamžitě! Kdy? Za tři hodiny? (Ááá!... ďábel! - přísahal si.) A dřív to nejde? ..... Dobře... Za tři hodiny, takže za tři hodiny... Tak já za tebou přijdu za tři hodiny... Promiň, prosím.

Lyamin zapnul zvonící telefon.

- Ano, ahoj! Co? Copak jsme se nedohodli? Jak to myslíš, že jsme se změnili? Ta-ka!.. Vydrž chvilku.

(«Rychle, dejte mi podrobnosti o těch kreténech! Je to součást naší smlouvy! Musíš splnit moje přání! A já to chci vědět! A neporušuje to žádné fyzikální zákony. Žádné zázraky se nekonají. Takže...» - «No tak, no tak! - Zastavil ho povýšeně posměšný hlas. - Proč blekotáš jako kulomet? Prosím tě...»)

- Takže, Nikolaji Jevgenjeviči Strelnikove," řekl škodolibě do sluchátka Ljamin. - Už mi nevolej. A řekni to svým přátelům. Cypakov Grigorij Ivanovič a Gubarkov Valerij Vladimirovič. Je všechno jasné? To je ono! Přepínám a končím.

- Teď jsi terčem," poznamenal hlas lhostejně. - Proč jsi jim řekl, že o nich všechno víš? Mohl jsi je prostě předat policii, to je všechno.

Lyamin rychle naložil Věřiny věci do džípu a otevřel před ní přední dveře. Pak obešel auto, sedl za volant a nastartoval motor.

- K zemi! - Nějaký hlas vykřikl a on se automaticky přikrčil.

V téže vteřině se zleva ozval zvuk rozbitého skla a zároveň vpravo zasténala Vera. Lyamin neslyšel zvuk střelby. Pravděpodobně odstřelovač střílel odněkud ze střechy sousedního domu. Druhá kulka roztříštila palubní desku.

Liamin se pohnul.

- Když vstaneš, zemřeš," řekl hlas klidně.

Lyamin vstal, opřel se o zraněnou Veru a přikryl ji svým tělem. Třetí kulka mu vnikla pod lopatku, přímo do srdce. Čtvrtá - do zátylku.

Čtvrtou však necítil. To už byl mrtvý.

A Lucifer byl požádán svým Synem:
- Co se stalo s tou ženou? Přežila?

Lucifer odpověděl svému Synovi:
- Ano. A pak se s manželem usmířila a žila dál.